OČIMA SPORTOVCŮ: "Veronika Janáčková: Jak jsem se připravovala na triatlon"
8. 8. 2013 - Loni ještě ve štafetě, letos už sólo. Přečtěte si článek od jedné z loňských účastnic VALACHY MANa, která letos vyrazí na trať krátkého triatlonu se startovním číslem 119.
Reportáž Veroniky Janáčkové
„Dobrovolně jsem se rozhodla absolvovat letošního VALACHY MANA (tedy jeho kratší verzi).“ Tak tuto větu bych si měla asi ještě
párkrát zopakovat, abych si to uvědomila.
Začalo to před rokem, nebo vlastně před víc než dvěma lety, kdy jsem absolvovala pracovní pohovor. „Sportujete?“ – zněla jedna z otázek mého budoucího šéfa. „Ano, jezdím na kole a plavu“. V té chvíli jsem měla po pravdě doplnit, že jen rekreačně a že rozhodně nejsem žádný velký sportovec.
Firemní minitriatlon se konal hned první měsíc mého nástupu do práce, a tak jsem se z něj úspěšně vyvlékla. V tento termín jsem měla už jiný plán a toho jsem se i držela.
Ale rok se s rokem sešel a bylo to tady znovu. Jízda na kole byla pořád mou oblíbenou sportovní aktivitou, a tak jsem pod mírným nátlakem souhlasila s účastí na triatlonu v štafetě. Po zjištění, že to přece jen není taková hrůza, a ještě v euforii z hezkého čtvrtého místa jsme se s kolegyní „upsaly ďáblu“ a při sklence jednoho oroseného jsme si řekly, že příští rok to zkusíme „dát celé“. Protože toto prohlášení se nezaobešlo bez očitých svědků, věděly jsme, že musíme dostát svému slovu.
Přešla zima, začalo jaro, pak léto a mně začalo docházet, co bude příprava na minitriatlon zahrnovat a že trénink je v mém případě nevyhnutelný. I tak jsem byla už v časovém skluzu. Sice si sem tam zaběhnu 3 - 4 kilometry a o víkendech podniknu výlet na kole, ale triatlon si žádá víc.
Slavnostně zahájila tréninkový plán, 60kilometrový cyklovýlet by pro začátek mohl stačit. No a hlavně jsem si našla „parťáka“. Ono je to vlastně spíš „parťačka“ a našla si ona mně. Účastnice loňského a tedy i letošního VALACHY MANa mi s radostí oznámila, že po neděli začínáme a budeme spolu trávit na kole minimálně dvě až tři odpoledne týdně v zlínských lesích. Trasy prý budou rozmanité a hodláme se zaměřit zejména na tolik oblíbené kopečky.
A protože počasí se nám už umoudřilo a v létě máme (nečekaně) léto, tak jsem přidala i plavání. Ne, že by to v zimě a dešti nešlo, ale já se rozhodla spojit příjemné s užitečným. Nebo to bude užitečné s příjemným? Nejdřív 20-30 minut dřiny v bazéně a pak za odměnu slunění na dece.
Takže už zbývá „jen“ vyplnit zbývající večery přípravou na závěrečný běh. A protože k této disciplíně potřebuji bezpodmínečně nějakou motivaci, pomáhá přítel. I když jeho pomoc je v duchu metody cukru a biče. Už se jen rozhoduji mezi výměnou ranního vstávání nebo pohodového večera na zahrádce za svalovou horečku.
Teď si sice říkám, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se (v mém případě doběhnout a nezemřít), ale jsem si jista, že 9. srpna bude stačit jediné písknutí, které probudí mého soutěživého ducha a já to rozhodně žádné z konkurentek jen tak nedaruji.
Nevím jak vy, ale já si právě obouvám své růžové botasky.