OČIMA SPORTOVCŮ "David Možnar: můj první triatlon - VALACHY MAN 2012"
8. 8. 2013 - Přečtěte si příběhy sportovců, kteří se účastní závodů VALACHY TOUR. David Možnar je jedním ze sportovců, přihlášených do závodu VALACHY MAN 2013, a popsal nám své dojmy z loňského mini triatlonu, který zvládl v čase 53:53. Připomeňte si díky jeho reportáži atmosféru závodu VALACHY MAN 2012.
Reportáž Davida Možnara
A je to tady, můj první mini triatlon – pár set metrů plávání, několik kilometrů (a kopečků) na kole, to vše zakončeno pouhými dvaceti minutami běhu. Taková byla moje představa před závodem. Nejsem přece žádné béčko, mám za sebou fotbalová léta, boxerská a teď, bohužel, hlavně ta pracovní. To mi ale nebrání v tom, abych si nenašel čas projet se po lese, nebo zaběhnout pár kilometrů a plavání mi také není úplně cizí. Příprava tedy nebyla ničím zvláštní, možná bych řekl, že i lehce podceněná.
S partou kamarádů jsme vyzvedli dárkové tašky, obdrželi čipy a s číslem namalovaným na noze si připadáme jako označení vězni. Sedíme u nealka, probíráme očekáváné cílové časy a pomalu ale jistě pociťujeme mírnou nervozitu. Všechno to vypukne zhruba za hodinu. Kola čekající v depu, na sobě cyklistické dresy, chroumání müsli tyčinek, pravidelný přísun tekutin a energetické gely nachystané v záloze. Z obhlídky trasy se vrací kolegyně z práce, která nám děla doprovod, a podává hlášení. Jsem typ člověka, který má rád překvapení neposlouchám ji, místo toho si nastavuji písničky v MP3, které mě zaručeně nakopnou. Rammsteini to prostě jistí.
Minuty se krátí, představa skoku do ledové vody mně tedy rozhodně neláká, ale už nemám na výběr. Následující písknutí už patří mně – rozbíhám se a skáču ukázkovou šipku (když
už nic, tak aspoň ať okouzlím fanynky). Plavu pod vodu a bójka, ke které bych se rád blížil, se mi bohužel nečekaně vzdaluje. Zjišťuji, že mně voda táhne doprava a trať si chtě – nechtě prodlužuji. Nakonec chytím „správný směr“, minu první bójku, pak druhou a znovu zacílím na zalidněný břeh. Vycházím z vody a cítím se trochu jak vodník s ploutvemi místo noh. Zmáčený doběhnu do depa k svému kolu a snažím se nasoukat do ponožek (jde to jen stěží), nasazuji helmu a triko a v mokrých plavkách nasedám na svého „hřebce“. Ztuhlé nohy odmítají spolupracovat a tak je prvních sto metrů musím přemlouvat. Opatrně projedu narychlo postavený dřevěný most a pak už nasadím očekávané tempo, střídám prudké kopečky a rychlé sešupy, zásadně nebrzdím. Sleduji čas a zjišťuji, že to možná přece jen nebude tak marné. Ostatní soutěžící mají možnost vidět jen moje záda a s tímto vědomím se vracím zpátky k můstku – tentokrát ho už proletím a v rovince sbírám síly na poslední část. Odhazuji kolo v depu, načež mne jeden z organizátorů opakovaně požádá, abych ho řádně „zaparkoval“.
Rozbíhám se, ale moje nohy opět chvilku stávkují, proto jim zopakuji oblíbenou frázi jednoho známého: „Běžím dobře, běžím rád“. Zdá se, že tomu uvěřily.
Ač mám za sebou dva půlmaratony a na poslední disciplínu jsem se celkem těšil, zjišťuji, že
kombinace kola a běhu nebude pro mě to pravé ořechové. Uběhnu necelé dva kilometry, dalších 1,5 km zbývá do vytouženého „finiše“ a já si říkám to samé, co na prvním i druhém půlmaratonu: „Proč já to vlastně dělám."
Odpověď na tuto otázku jsem nedostal ani při proběhnutí „vítězným obloukem“ s celkem slušným časem, ani po tom, co jsem vyčerpaný zalehl na louku, dokonce ani u zaslouženého guláše a půllitru. Ale uběhl týden, dva a já už začal přemýšlet, že příští
ročník to „dám“ líp a mým kamarádům to pěkně natřu.
Davide, v tomto předsevzetí vám v pátek 9. srpna držíme pěsti :-)
I vy nám můžete svěřit své zážitky z účasti na závodech VALACHY TOUR. Autory nejzajímavějších reportáží rádi odměníme. Pište na valachytour@valachy.cz.